naše ovečky

Velikonoční beránek v Raspenavě.

Jedna písnička Suchého a Šlitra začíná aktuálně: „Stalo se módou sezóny..“ Teď ovšem musíme opravit pro naši potřebu další pokračování. Módou sezóny posledních let je vaření a pečení. U nás na samotě se také peče ( a dobře), ale velikonočního beránka máme v reálné podobě. Včera večer jsem se stal porodníkem u naší starší a zkušené ovečky. Postupně jsem pomohl na svět velkému beránkovi a pěkné jehničce. Odběhl jsem domů se obléci do pracovního a když jsem se vrátil, byla tam jehňata tři. Ten velikonoční má tedy dvě sestry a jednu sestřenici o dva dny starší. Tu porodila vnučka jeho maminky. Porod proběhl už skoro za plné tmy a je štěstí, že mohu používat čelovou svítilnu. Přinesl jsem pytel krásné ovesné slámy a dva staré „vaťáky“, které jsme naštěstí nevyhodili. Do silné vrstvy slámy a na kabáty jsem položil bečící a mokrá jehňata a zasypal je ještě slámou.

Podojil jsem jejich maminku ( je to skutečně dobrá dojná ovce) a vnutil jehňatům dudlík na lahvičce s mlékem. Bečení ustalo a reflex teplého mleziva na jazyku postupně přiměl všechny tři novorozence k intenzivnímu ssání.

Normální postup je ten, že jehně strkáte pod stojící matku a ono si rychle najde svou potravu. Jenže na naše ovčí maminka má obrovské vemeno a dva dny před porodem nemohla ani stát. Ono mít v sobě tři jehňata obnáší nosit asi 15 kg zátěže plus plodové vody. Je zajímavé, že hormony způsobily to, že při vývoji tří zárodků si matka vytvořila dostatečný zdroj mléka pro ně.

Asi po hodině jsem šel spát a okolo třetí hodiny ráno (stejně jsem už nespal) jsem zatopil v kotelně a připravil místo ve velké lodně vyložené slámou. S druhou lodnou jsem došel do přístřešku pro jehňata. Na kotli už jsem měl připravenou kojeneckou lahvičku ohřátého mleziva, které jsem večer od bahnice nadojil. V teple kotelny napojená jehňata za chvíli spala.

Odchov trojčat není žádnou jednoduchou věcí. Vždyť matka má jen dva struky. Máme štěstí, že jde o ovci východofrízského plemene, která nám po několik let dává skoro litr mléka za dva dny (samozřejmě až po asi třech měsících, když jsou jehňata již odstavená). Snad to zase dopadne dobře a o prázdninách budeme moci znovu dělat z nadojeného mléka báječný tvaroh.

Upečení velikonočního beránka ze sladkého těsta je sice věda, ale pohladit si po dvou týdnech vypiplaného „plyšového“ beránka, to je k nezaplacení.

Když jsme na jedné z našich vyjížděk na kolech po Raspenavě a okolí objevili tuto samotu, vypadalo to velice tristně. Rybník byl prázdný, všechna okna na domě chyběla nebo bylo vymláceno sklo. Na zadní straně střechy stodoly chyběly všechny hliníkové šablony a okolí bylo zarostlé kopřivami, vzrostlým křenem a zejména černým bezem. Zjistili jsme, že se tomu místu říká „U Šimka“, to podle posledních obyvatel. To trvalo několik let, kdy už jsme tu bydleli.

Syn mi k jedněm vánocům věnoval originální ceduli s místním názvem DVOŘÁKOV. Kde ji nechal udělat jsem se nepídil. Jméno samoty „DVOŘÁK“. Pak jsme zjistili, že to doporučil člověk, kterého známe a velice si ho vážíme. Byl to známý autor knih o Jizerských horách, pan RNDr. Nevrlý z Liberce. Díky.

„Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“ Jan Werich