Všichni naši psi na samotě

Za těch více než 25 letech , které na samotě prožíváme není od věci se zmínit o našich nejlepších kamarádech. Jsou to psi. Byl jsem v Anglii a mohu potvrdit, že debata o počasí je spolehlivým způsobem konverzace. U nás to je ovšem až „dvojka“. Když zavedete s neznámým člověkem u nás řeč na psy, nebudete litovat. Někteří se jich bojí a tak obsáhle vyprávějí o krizových situacích. Více než polovina lidí však má na psy dobré vzpomínky a někteří je milují.

Nikdy jsem nemohl mít až své padesátky psa. V nájemním bytě nebo v družstevním paneláku to nešlo. Když jsme se ovšem přistěhovali na samotu, to bylo něco jiného. Sem pes rozhodně patří. Začali jsme malým černým kníračem z Kolína. Jmenoval se DUSTY a byl skutečně hyperaktivní. Doplatil na řidiče, kteří v Raspenavě skutečně jezdí nedovolenou rychlostí. Také ovšem na to, že to bylo v době, kdy jsme se přestěhovali ze služebního „Okálu“ v obci na naši samotu a on nám utekl k bývalé sousedce. Našel jsem ho s rozbitou hlavou u kamenného sloupku. Řidič prý ani nezastavil!

Byli jsme smutní a za nějaký čas jsem zajel do psího útulku v Krásném Lese. Měli tam asi půlročního černého křížence drobné postavy. Přivezli ho prý z Varnsdorfu. Někdo dostal před prázdninami štěně a když prázdniny skončily, nechal psa psem. Dostal jméno DUSTY II a sloužil u nás dlouho. Byl to velký „proutník“. Jeho cesty za fenkami byly dost časté. Líbily se mu velké fenky. Soused mi vyhrožoval, že budu platit alimenty, ale jeho fenka dokázala rozplést pletivo u „zwingru“, aby se dostala k nápadníkovi. Měl také zajímavou oblibu v černých koťatech, která si tahal k sobě a obětavě jim dělal pečovatele.Doplatil na přítulnost k lidem. Když jsme byli u Liberecké silnice, uviděl přijíždět známou listonošku a přeběhl cestu. Rychle jedoucí dodávka vůbec nebrzdila a usmrtila ho.

Nejmilejším psem byla fenka výmarského ohaře, která má v průkaze původu napsáno Eimé ze Sulického dvora. My jsme ji vždy volali jako Ája a tak na ni také vzpomínají naši přátelé a návštěvníci.Narodila se v roce 2000 a přivezl jsem ji ze Sulic (to je pod Prahou) na počátku prosince. Shodou okolností se narodila ve stejném měsíci i roku jako náš nejmladší vnuk Ondra.

Mohl jsem si tehdy vybrat z deseti štěňat. Jedno mi rozvázalo rychle tkaničku a tak jsem ji vezl domů. Prosinec je u nás dost studený a tak jsem ji na vycházky nosil pod bundou.Moje vnoučata z ní měla obrovskou radost a ona rostla jako z vody, stejně jako oni. Ani jsme se nenadáli a její oči ztratily krásnou modrou barvu a změnily se na jantarové. Když jsem konzultoval její „uchovnění“ s mysliveckým kynologem, tak konstatoval, že má horší záď.

Později se ukázalo, že by také měla problémy s výstřely. Nic to nezměnilo na tom, že ji všichni měli rádi a její aportovací aktivita i plavání v rybníku byly excelentní. Na radu veterináře jsme Áju dali jednou „nakrýt“. Zkušený myslivec z Nového Města mi dohodil majitele dvou výborných psů výmarského ohaře. Tak jsme ji jednou ve čtvrtek vezli na „svatební cestu“ do Harcova. Majitel je úspěšný podnikatel a dobrý chovatel.Dohodli jsme se, že si pro ni v neděli přijedeme, aby na vše bylo dost času. Přijel jsem, otevřel kufr a přivolal Áju. Jak jsem ovšem otevřel kufr, okamžitě tam skočili oba „ženichové“ a naše milá Ája jen přihlížela. Povídám ji: „ vidíš, ty jsi hloupá Mařena ze samoty a kluci z Liberce tě předběhli“. Majitel nám ještě sdělil, že jsme mu neřekli, že si Ája umí otevírat dveře a ona jim v noci pěkně „zvizitýrovala“ celý dům. Její čas porodu vyšel na parný červenec. Náš veterinář Černý odjížděl na dovolenou a tak nás odkázal na kolegu Červeného z Kateřinek. Píchl ji injekci pro vyvolání porodu a odjel.

Ája porodila na naší zahradě mrtvé štěně a tak jsem ji vezl vpodvečer do Liberce. Veterinář ji vyšetřil a určil, že musí rodit císařským řezem. Povídá: „ pomůžete mi ji uspat a pak běžte do nedaleké restaurace na večeři, přijďte asi za hodinu“. Fena byla ještě omámená a Dr. Červený mi dal v krabici od bot 8 malých šedých myší. Celkem měla 13 plodů a 8 jich doktor přivedl živých na svět.

Doma na samotě jsme předtím se synem vyrobili ve „zwingru“ velkou boudu s odklápěcí střechou, vyloženou kobercem. Bylo to prozíravé. Noc jsem strávil s fenkou po narkóze tak, že jsem ležel vedle ní. Štěňata spala v krabici v domě, kde nebylo tak horko.

Vnuk Adam je obětavě napájel z injekční střkačky. Rychle jsem stloukl z fošen ohradu 4x4 m vysokou půl metru. To pak bylo divadlo pro mnoho návštěvníků samoty. Rodinky chodily na prohlídku našich jiřinek, přičemž tátové s dětmi strávili většinu času u ohrady se štěňaty. Fenky nám bylo líto. Jak štěňata rostla, byly její cecíky poškrábané a pokousané.Vyřešila to po svém. Nechala štěňata pít a když se jí to už zdálo dlouhé, tak je ze sebe ztřásla a vyskočila z ohrady. Většinu prázdnin jsme tak prožili k krásnými štěňaty. Abychom je rozeznali, uháčkovala žena různobarevné řetízky z příze, které jsme jim dali na krčky. Podařilo se všechny odbýt, některá skončila i na Moravě.

Léta běžela a také fenka zestárla od jara 2015 už těžko chodila do schodů, tak jsem ji nosil. Poslední týdny života spala vedle mé postele a bylo jí těžko. Nakonec jsme ji 1.srpna nechali v ordinaci MVDr.Černého uspat, konec byl totiž neodvratný. Brečeli jsme všichni. Odešla krásná léta našeho života s vnoučaty a s Ájou. Bylo nám 75 let a řekli jsme si, že už žádného psa po Áje nemůžeme mít, protože sami nevíme, kolik času i nám zbývá a co potom bude s pejskem?

Jenže v listopadu 2015 jsme zajeli po druhé do psího útulku v Krásném lese a tam jsme poznali sedmiletého křížence, kterému zemřela chovatelka v Harrachově a přes jiný útulek se dostal do Krásného lesa. Po dvou návštěvách, kdy jsme ho vzali vždy na vycházku po loukách jsme Filipa přivezli domů. Má o deset kilo méně než Ája a krásnou srst (jelení žluť). Byl hodně nedůvěřivý a dost trvalo,než se tu cítil volně jako doma. Je kastrovaný a má spoustu chyb. Je to už ale starý pes a věříme, že to s námi vydrží do konce. Když může volně běhat po lukách okolo, nikdo by nevěřil, že už tolik pamatuje.

Když jsme na jedné z našich vyjížděk na kolech po Raspenavě a okolí objevili tuto samotu, vypadalo to velice tristně. Rybník byl prázdný, všechna okna na domě chyběla nebo bylo vymláceno sklo. Na zadní straně střechy stodoly chyběly všechny hliníkové šablony a okolí bylo zarostlé kopřivami, vzrostlým křenem a zejména černým bezem. Zjistili jsme, že se tomu místu říká „U Šimka“, to podle posledních obyvatel. To trvalo několik let, kdy už jsme tu bydleli.

Syn mi k jedněm vánocům věnoval originální ceduli s místním názvem DVOŘÁKOV. Kde ji nechal udělat jsem se nepídil. Jméno samoty „DVOŘÁK“. Pak jsme zjistili, že to doporučil člověk, kterého známe a velice si ho vážíme. Byl to známý autor knih o Jizerských horách, pan RNDr. Nevrlý z Liberce. Díky.

„Kdy se nudíme lépe než v kruhu rodiny?“ Oscar Wilde